Nový začátek

Název zní strašně. Něco jako Nový život. Jen si s ním někde stoupnout na roh pěší zóny. Ale určitý podtext to pro mě má. Tajný. Novým začátkem jsem ale myslel už několikáté rozhodnutí začít běhat. Byly to vždycky rozhodnutí nárazové, většinou vyvolané momentální potřebou rychle potrénovat na triatlon nebo shodit nějaké to kilo. Nikdy to ale nevydrželo delší dobu a málokdy jsem se přenesl přes tu hranici, kdy běhání přestane bolet a začne být radostí. Do takového stádia jsem se dostal tak 3x za život. Jedno z nich právě prožívám.
Proč by mělo právě tohle vydržet? Třeba když už je mi 40 , tak vím co chci. No, to je asi blbost. Tak třeba proto, že mě to baví, prospívá to mému psovi, nebyl jsem od té doby nemocný, spojuje mě to s mými kamarády, pivo chutná líp a nevimcovšechnoještě.
Abych to ještě upřesnil. Nikdy jsem snad nebyl úplný začátečník. Celý život jezdím na kole, nárazově běhám, jezdím triatlon, na běžkách, na bruslích. Kdysi jsem sport i studoval. Takže je kde brát.
Vypozoroval jsem, že abych vydržel trénovat, potřebuju krátkodobé cíle. No a tak jednoho prosincového dne jsme si s kamarády stanovili cíl – účast na pražském půlmaratonu. To jsou jen čtyři měsíce, to vydržím. Prosinec jsem ještě promarodil, ale hned druhý týden v lednu jsem se do toho vrhnul. Pro kontrolu jsem vlezl na váhu. Hurá, stále jsem doCENT. 99 kg. No hochu, máš co dělat.
A tak začala pravidelná sebetrýznící akce zvaná pomalý běh. Většinou se psem na vodítku, připevněnému k opasku. Oba to očividně bavilo, byť Matylda (ten pes) za sebou táhla navíc stokilové hovado (mě). Ale vydržel jsem a postupně váha klesala, běh se zlehčoval. Jen když jsem měl běžet rychleji, moji kamarádi se mi nezadržitelně vzdalovali, zatímco mě síly s každým krokem opouštěly.
Každý večer jsem ležel na behej.com a pročítal diskuze. Musím říct, že to mě taky hodně motivovalo a pomáhalo. Váha se mezitím dostala k 90-ti kilogramům a už mi občas bylo i do skoku. Velký zlom přišel, když jsem si pořídil Garmina. Najednou jsem věděl, jak rychle běžím a kolik jsem toho uběhl. Ne že by se něco v běhu změnilo, ale mé srdce hřála možnost přesné evidence. Asi nějaká úchylka. A asi také znáte ten pocit, když si koupíte něco nového. Nové boty běží rychleji, nové kolo jede jako drak. Prostě s Garminem šlo všechno líp.
Potom přišel další zlom. Pořád jsem si říkal, že bych měl zkusit běhat přes špičky. Všichni to přeci doporučují a možná jsem tak i běhal na vejšce. Celý večer před zkušebním během v délce 1/2 maratonu, někdy začátkem března, jsem strávil na netu a četl rady a prohlížel videa. Jak obrovské bylo moje překvapení druhý den, když jsem přenesl váhu lehce dopředu, nohy přestal dávat tolik před sebe a ono to šlo. Skok v tempu tak o minutu při stejném úsílí. To je něco, co skutečně nakopne. Navíc čas 1:53, který jsem si zaběhl v terénu, kde část trasy byla blátem, s přelézáním stromů a prudkými výběhy, splnil má tajná očekávání z prosince a začal jsem přemýšlet výš. Že bych překonal loňský čas Nedvěda (1.49)? Nevím, proč jsem se na to tak na začátku upnul. Snad proto, že fotbal je mi nesympatický, nemám ho rád a Nedvědovi jsem to chtěl nandat za všechny ty fotbalisty. 🙂
No a jak to dopadlo? Tak o tom snad v dalším příspěvku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *