Pilman – mistrovství ČR ve středním triatlonu

Nikdy by mě nenapadlo účastnit se mistrovství v polovičním ironmanu, ale když mi Křižák řekl, jestli s ním pojedu na Pilmana, souhlasil jsem. Místo plánovaného Czechmana, kterého jsem prošvihl kvůli jarnímu výpadku v tréninku, tu byla možnost vyzkoušet si, jak vypadá triatlon, který jedete „za svý“, tzn. bez jízdy v dvacetičlenném pelotonu, napospas větru, dešti.
Naplaváno nemám vůbec nic, na kole najeto tak 1000 km, snad jen ten běh je trochu uspokojivý. Tak proč se nepustit do distance 1,9 – 90 – 21,1? Kolo jsem si půjčil od Ondry, jeho ultralehká Kuota jde dopředu jako střela. Neopren zapůjčil Jirka Švermovic. BlueSeventy Ironman, to bude plavat samo. Ambice nemám žádné, chci si jen zkusit, jaká je poloviční vzdálenost mého vysněného Ironmana.
Počasí v týdnu před závodem je dost nepříznivý a tak se k prvnímu (a poslednímu) zkušebnímu plavání v neoprénu dostanu až ve čtvrtek. Jedu do Přepeř na jez, kde se za účasti dvou postarších dam a tří puberťaček oblékám do závodní kombinézy a následně do gumy. Po kotníky ve vodě se následně snažím zapnout zip na zádech. Po pěti minutách marných pokusů vylézám zpět na trávu a prosím přítomné dámy, zda by mi nepomohly se zapnutím. „Joo, to známe se šatama“, švitoří a rvou mě do svěrací kazajky. Lezu do vody a plavu asi dvěstě metrů proti proudu a zpátky na jez. Připadá mi, že mi někdo přiškrtil kyslík, nemůžu se pořádně nadechnout. Zkouším rozepnout záda a ještě chvilku plavu. Vylézám z vody a mám pocit, jako kdybych právě strávil půl hodiny na zadním sedadle aute při jízdě v serpentinách. Je mi zle, chce se mi zvracet. Převlíkám se, nějak dojedu domů a dvě hodiny spím. Jsem naprosto rozhozenej, v tomhle mám v sobotu uplavat 2 kilometry??? Já, pro kterýho je jízda na labutích vrchol?
V pátek ještě pořád cítím příznaky kinetózy a tak cestou do Jičína kupuju Kinedryl a jeden si zobnu. Než začne účinkovat, už budu sedět u Křižáka v autě. Jedeme do Ždáru nad Sázavou, Zdenda si chce objet jedno kolo trati a já si chci konečně potykat s neoprénem. Nakonec dorazíme později než jsme chtěli a tak se ubytováváme v hotelu asi 100 metrů od hráze a zítřejšího startu a jdeme se na půl hodinky proběhnout. Potom následuje večeře šampionů – těstoviny, závin se šlehačkou a zmrzlinou a 3 velký a 1 malá plzeň. Ještě si děláme hromádky podle jednotlivých disciplín na zítra, najednou mi někdo vypíná pojistky na zádech a já spím sladkým a hlubokým spánkem až do rána.
Budíček v 8, následuje snídaně v místním hotelu a potom doladit výstroj. Nafouknout kolo, do modrý tašky dát věci na kolo, do červený věci na běh, nalepit čísla na kolo a na přilbu. Hlava nám přestává brát, co všechno musíme a nesmíme.
Přicházíme na start a do depa odevzdáváme kolo. Před vstupem stojí rozhodčí a informují nás, že musíme mít přilbu na hlavě. Kontrolují, jestli ji máme dost utaženou. Na stojany věšíme kola a odevzdáváme tašky s věcma. Jdeme si vyslechnout rozpravu před startem, já jsem čím dál nervoznější z plavání. Naštěstí jsem někde na netu vyčetl, že v neoprenu se neutopíte. Podle mě kecaj, když budu plavat na hladině břichem dolů, je mi to prd platný.
Oblékáme se do černýho hnusu a rozplaváváme se. Nechávám si zip na zádech napůl rozepnutý, aby se mi líp dýchalo. (Na což mě před startem upozorní asi pět závodníku a já dokola vysvětluju, že to mám schválně). Plavu fakt pomalu, abych se nepřehřál a neudělalo se mi zle. Pro jistotu jsem si ráno vzal jeden Kinedryl. Vedlejší účinky sice nejsou moc povzbuzující, ale lepší než ten stav ze čtvrtka. Chvíli ještě postojíme na břehu, start se opožďuje, čeká se na sanitku. Snažím se to nevztahovat na sebe. Za chvíli nastává pokyn „do vody“ a plaveme k hrázi k bójím na místo startu. Čekají nás dva trojúhelníkové úseky, mezi kterými musíme vylézt na břeh, oběhnout boji a opět se vrhnout do vody na druhé kolo.
U hráze se snažím držet v poslední linii startujících. Moje nejistota z neoprenu a nechuť se s někým boxovat o trochu vody přede mnou mi dávají jasnou strategii. Zazní klakson a přede mnou voda začne vřít. Zamířím bójku v dálce přede mnou, ještě chvíli šlapu vodu a začínám kraulovat. Hezky pomalu, v klidu, žádný spěch. Koukám do zelený vody a sumíruju si myšlenky. Co asi napíšu do blogu? „Plaval jsem kraulem na chvostu s elitou prsařů. Oba dva mi viseli za zády, před nimi já a Kinedryl.“ Musím se usmívat do vody. Hlavně, že je pohoda. Cesta docela utíká, za chvíli je otočka a míříme zpátky k hrázi. Cestou je mělčina plná bahna, kde všichni jdou. Narazím si prst o větev a bořím se po kotníky do měkkýho bahna. Další bóje a otáčíme ke břehu, krátké proběhnutí a zpátky do vln. Druhé kolo se začínám konečně ochlazovat a plave se mi líp. Dokonce předjíždím některý plavce. Jen mě překvapuje, že mě chytá křeč do lýtka, ačkoliv nohy skoro vůbec nepoužívám. Asi je to tou nezvyklou polohou nohy a snažím se lýtko maximálně uvolnit. Následuje otočka a další chodecká vsuvka. Najednou se něco mění. Najednou cítím, že se přestávám s neoprenem prát, že mi pomáhá letět po hladině a já jen pořádně zabírám rukama. Skokově zrychluju, cítím se skvěle a mám radost, že jsem se do toho konečně vpravil. Nekecám, kdyby řekli, že to mám obeplavat ještě jednou, vůbec by mi to nevadilo.
Ale už musím z vody. Zrovna teď, když mě to začalo bavit. Klopýtáme s Kinedrylem do převlíkacího stanu, kde si vyzvedávám tašku KOLO. Svlíkám čepičku, brýle a neopren, který se trochu brání. Oblíkám ponožky, tretry, zapínám opasek s číslem a mastím ke kolu. Nasazuju helmu a za poznámek komentátora oblíkám rukavice („Oldřich se zřejmě nechce na kole umazat“). Čeká mě sólo 90 km v kopcích a silným větru.
Všude stojí rozhodčí a kdybych měl třeba při tlačení kola rozepnutou helmu nebo bych nasedl dřív, než je ta čára na asfaltu, mohli by mě diskvalifikovat. Puntičkáři. Vyrážím do prvního kopečku a kolo letí dopředu, Jedu 35-40, jede se krásně. Až po chvíli si uvědomuju, že to je díky tomu silnýmu větru, který mám v zádech. Bohužel stejnou trasou se budu i vracet. Třikrát. Trasa je moc hezky postavená, hodně zvlněná, občas i nějaký prudší a delší kopec. Jede se hezky a k mémo překvapení předjíždím hlavně do kopce. Nikdo moc nevstává ze sedla, přijedou pod kopec a jakoby se zastavili. Vzpomínám na knížku Chrise McCormacka, kde píše, že každé zvednutí z pedálů ubírá sílu na běh. Tady si to vzali k srdci všichni, kromě mě. Mám radost, že se posouvám dopředu a běh budu řešit až v posledním kole kola. Držím si průměr 31, což v tom větru, kopcích a při zákazu jízdy v háku považuju za slušný. (PS: Křižák to jel průměrem 36). Vůbec celý systém sólo jízdy je zajímavý. Musíte držet 10 metrů odstup (nikdo nedrží) a když předjíždíte, musíte se míjet alespoň 2 metry od sebe (nikdo to nedělá). Závodník, kterého předjíždíte musí na malou chvilku přestat šlapat (pár jich to udělá). Kolem jezdí rozhodčí na motorkách a sledují, koho by chytli na švestkách. Za přestupek je 3 min. stopka, za opakovaný diskvalifikace.
Nevzal jsem si na kolo žádný jídlo a jelikož mi při koupání docela vyhládlo (už jako děti jsme se u vody cpali rohlíkama jako diví), v každém kole u občertvovačky do sebe tlačím půl banánu, půl tyčinky a vyměním flašku. Vše vzorně a rychle podané za jízdy obsluhou. Perfektní servis, jen se pořád nemůžu zbavit pocitu hladu. Tohle musím příště doladit.
Po třetím kole a najetých 96 km (prý certifikovaná trať, :)) mířím do depa. Sesedám z kola a ačkoliv na videu vždycky všichni běží, já pomalu kráčím ke stojanům a opakuju si, že helmu si smím rozepnout, až pověsím kolo. Už na mě mává slečna s mojí taškou na běh. Asi dostala echo, že už jedu. Aby taky ne, skoro všechny kola už jsou na stojanech (to ne, tak 40 jich ještě chybí). Ve stanu se převlíkám do bot, beru čepičku, zbytek mi moje přidělená osobní asistentka ukládá do tašky a uklízí. Hezky jí poděkuju a vybíhám na půlmaraton. Tři kola po asfaltu v lese s pár stoupáčkama v repertoáru. Kolem už krouží čelo závodu s jedním až dvěma koly náskoku. Nasazuju tempo, který je mi příjemný. Nic mě nebolí, jediný křeče jsem měl při plavání z nečinnosti, a tak se nehodlám nějak honit kvůli tomu, abych byl o pár míst vepředu. Dokonce si dovoluju ten komfort (a v tu chvíli nutnost) a při průběhu prvním kolem si odskakuju na kadibudku. Organizátoři se mě vehementně snaží nasměrovat do dalšího kola a chvíli mi trvá, než jim vysvětlím, že potřebuju na záchod. Zip na kombinéze navíc nejde rozepnout, takže probíhá dalších pět minut skluzu. Když vybíhám do druhého kola, Křižák právě v pohodě přibíhá do cíle. Zdravíme se a já si jdu odkroužit ještě dvě kola. Stoupání mi dává zabrat, ale z kopce se mi běží docela hezky a volně. V třetím kole slečně na otočce oznamuju, že už dneska nepříjdu. „A já se tak těšila“, pohotově reaguje a smějeme se. Sranda musí bejt. Dobíhám do cíle v čase 5h34minut. Plán jsem překročil o čtyři minuty, ale nevadí mi to, vím kde jsem je nechal. Mám radost, že jsem přežil plavání a začal si tykat s neoprénem a že jsem zjistil, že i na těžší trati jsem schopný polovičního ironmana v klidu dát. Už spřádám plány na toho plnotučnýho 3.8-180-42.
Jelikož je Křižák opět na bedně a stává se už třetím vicemistrem republiky v tomhle roce (po skialpech v 40+ a ve 24h MTB celkově), musíme čekat na vyhlášení. Příště si zase rozmyslím, jestli se s tímhle sběratelem titulů někam vydám. Akorát zdržuje. :)))
Cestou plánujeme další akce – na podzim maraton na Gardě, pak nějaký ultratrail v Dolomitech, asi Lavaredo a pak UTMB. V mém případě zatím jako support. Hlavně si to užívat. Mám radost, že jsem prolomil smůlu se startama v první polovině roku a vrhám se vstříc plné podzimní termínovce.
Na závěr si dovolím citovat vtip z knížky Maccy, který vystihuje to, jak s věkem přistupujeme k věcem s větší rozvahou a klidem.
Dva býci, mladý a starý, stojí na kopci a dívají se dolů na stádo krav. „Co kdybysme seběhli dolů a pár z nich přefikli?“, prohodí mladý býk. Starý na to odvětí: „A co kdybysme dolů sešli a přefikli všechny?“
Moudrá slova. A pro některé z vás tu mám ještě jednu naprosto fantastickou zprávu, kterou nám přinesla agentura Jáčma a spol. Pusťe si video.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *