Akci vymyslel, vyhledal a naplánoval Peťa už někdy v zimě. Zákeřně nám rozeslal prezentaci, ve který zcela záměrně a nečestně použil ty nejtěžší kalibry typu „hezký počasí“, „poběžíme po náhorních plošinách v horách“, „je to výzva“, „všichni to běhaj“ a tak podobně. Okamžitě jsem se do toho plánu zamiloval a považoval ho za vrchol sezóny. Po návratu z akce musím říct, že oprávněně.
Když už nebylo jiného zbytí, proběhla ustavující schůzka, na které jsme se nakonec sešli čtyři, Peťa, Ondra, Zdenda a já. Etapy jsme zvolili podle plánu Holomites a po vyčerpávající mailové komunikaci rezervovali všechna rifugia (horské chaty). Teda aspoň jsme v to pevně doufali.
V mnoha jedincích vyvolala naplánovaná akce pocit zodpovědnosti a dokonce začali i běhat. Navíc k tomu přistoupilo i úporné plánování výbavy a výzbroje. Příjemné starosti, zvlášť když na ně máte 4 měsíce a celou dobu se můžete oddávat představám, jak to bude vypadat. Už jsem se nemohl dočkat, až stanu na obrovské terase na Lagazuoi a řeknu si – „Sem jsem se tak strašně těšil celý jaro“. Termín se blíží, nákupy vybavení se zvětšují a na pivu většinou konzultujeme, kdo si co pořídil a co bere s sebou. Po upřesňující komunikaci s chatama bohužel volíme variantu, že je potřeba si s sebou vzít spacáky. I když máme lehké varianty 300-550g, pořád je to zbytečná váha navíc. Já nakonec po dalším ověřování zariskuju a beru si jen 100gr hedvábný vak a budu doufat ve volné deky na palandách.
V pátek před nedělním odjezdem nás ale zaskočí počasí. Nad 1500 metrů napadlo 30 cm nového sněhu. Tuhle informaci nám potvrzuje i Křižák, který v sobotu běží horský maraton v Brixenu a kde pořadatelé museli změnit trasu. Smutně koukám na webové kamery a říkám si, že je po všem. Běhání ve sněhu jsem si letos užil ažaž a nehodlám to praktikovat po cestách, které neznáme a kde i značení bude zapadaný. SMSky o zrušení a nerušení lítají étérem až do nedělního rána. Sníh viditelně ustupuje a padá definitivní rozhodnutí. JEDEME.
Pátek před odjezdem, tady jsme měli spát v úterý
Vyrážíme v neděli před obědem směr Toblach. Cesta notoricky známá, jen nás zaráží, že jsme ještě ve 4 hodiny stále v Čechách. To máte kafíčko, obídek, dortíček… Naštěstí není kam spěchat a do Toblachu přijíždíme kolem osmé hodiny. Nacházíme vhodné ubytování v nedaleké vesnici Villabassa, povečeříme a probíhá poslední balení. Co si nezabalíme s sebou na záda, nebudeme mít celých pět dnů k dispozici. Na druhou stranu každá věc navíc se zbytečně pronese. Představivost pracuje naplno a zvažuje všechny varianty, které můžou nastat.
FOTO
Levý sloupec – v tom běžím. Do batohu pertexový kalhoty, windstoperová scott větrovka, teplý ponožky do chaty, to málý černozelený je ručník, vedle vak na spaní, 2 trika na převlíknutí, dlouhý elasťáky, kompresky, brufen, brýle na čtení, náplasti, kapesníky, pláštěnka pončo, šátek Inov8, bílá led blikačka, batoh z Dekatlonu. celkem 2,7 kg bez 0,5 litru vody
Den 1 – pondělí – 13 km
Potěšující zpráva je, ža autobus k jezeru Lago di Braies (1500mnm) nám jede asi 100 metrů od penzionu. Po snídani se domlouváme s recepčním, kterého jsme si pro jeho bezpohlavnost pojmenovali IT, že si do pátku auto můžeme nechat za domem. Tak skvělý, teď ještě, abysme se tady v pátek sešli zdraví a živí.
FOTO
Start a první stoupání v pozadí – to sedlo je pouze na rozehřátí
Sedáme do autobusu a za 2 Eura jedeme asi 20 minut k jezeru. Nevíme co nás čeká, ale strašně se těšíme. Fotíme se u jezera, nadšený první konfrontací s kopcema. (Ne že bysme v životě nebyli v horách, kolem Gardy taky není zrovna placka, ale teď je pohled takový jiný, teď poběžíme pět dnů s plnou polní na zádech). Z radosti ještě využíváme poslední kadibudku před výběhem do hor. Ještě krátký rovinatý kiláček kolem jezera a začíná první stoupání.
A je po běhu. To to dlouho netrvalo. Dupeme do prudkýho kopce, sluníčko do nás pere a my pohledem nahoru zjišťujeme, jak vysoko je asi to sedlo, kam se máme dostat. Znovu objevuju kouzlo nekonečných horizontů. Už si říkáte, že tam jste, ale vždycky se objeví nové sedlo, nová rokle nebo další kamenné pole, které je potřeba překonat. Taky hned na začátku poznáváme, že vzít mapy byl sakra dobrý nápad (Zdendo díky). Alta Via je sice vyhlášená, dost často se ale maskuje za cesty s vyššími čísly značek. Po nekonečném stoupání, občasném běhu a většinové chůzi nakonec staneme v sedle (2400mnm) pod Seekopfelem a scházíme na Rif.Biella. Tady se dáváme opět dohromady a Ondra nám oznamuje, že jestli to takhle bude pořád, tak zítra schází do údolí a počká na nás někde v hotelu. Neboj, to se poddá.
Cesta se srovnává o konečně můžeme zažít běh mezi kopcema. Sbíháme na další Rifugio a Zdenda velí k občerstvení. Koneckonců je dneska jen taková zahřívací etapa. Sedáme na terasu a dáváme čaje či piva. Následuje další seběh a asi za půl hodiny dobíhame do cíle dnešní trasy Rif. Fodara Vedla. Jsou asi dvě hodiny odpoledne. Ubytováváme se ve čtyřlůžkovým pokoji se sprchou, největší luxus v tomhle týdnu. Jsou tu i peřiny, takže zatím dobrý i pro mě. Chata stojí na malebný zelený louce, obklopená je spoustou dřevěných staveb, dříve asi seníky a stáje. Vypadá to jako z Pána prstenů. Odpoledne je dlouhé, pítí leze do peněz a tak zevrubně prozkoumáváme okolní jeskyně, stavby, vodopády, turisty, turistky a vše, co stojí za trochu pozornosti. Večer už z nedostatku podnětů přichází řada i na hru Město, moře,… Když poznamenám, že máme jen jednu tužku, upravujeme hru na vyjmenování aspoň tří druhů alkoholu od každýho písmene abecedy. Jde nám to celkem od ruky. V noci spíme jako v bavlnce.
FOTO
Tady spíme první noc
Den 2 – úterý – 23 km, 6 hodin
Ráno svítí sluníčko a tak v dobré náladě snídáme (domácí na hostech šetří a tak šunku a sýr přinášejí až v momentě, kdy jsme spořádali celou ošatku džemů, medu a nutely). Spousta čaje a kafe, do bidonu nabírám vodu z kohoutku, kdyžtak budu doplňovat z potoků.
FOTO
zleva já, Peťa, Ondra, Zdenda
FOTO
Zdendo, chytni se za praporky… Cože?
Trasa začíná dlouuuhým seběhem po zásobovací kamenité cestě. Je to cesta jako z nebes do civilizace. Zatáčka za zatáčkou zaříznutá v prudkým svahu. Sbíháme na obrovskou louku, kde se ocitáme uprostřed turistickýho ruchu. Doslova. Velký hotel, spousta aut, davy lidí. Využíváme signálu na mobilech, vyřizujeme nejnutnější pozdravy a vbíháme zpátky do divočiny. Opět nekonečné stoupání, proložené občasným rovinatým úsekem nebo krátkým seběhem, občas nejaká louka, ale spíš jen kameny a prach. Pálí slunce a je opravdu horko. Ale dneska je to víc o běhu. Ještě vystoupáme nad Rif. Fanes a nastává třešnička na dortu. Krásné údolí, z obou stran obklopené špičatými vrcholy. Cesta mírně stoupá a potom klesá uprostřed horských luk. Na horizontu se pasou koně. Čekám na Peťu, než si přelepí patu, a vidím, jak jde Zdenda k jednomu z koní a krmí ho. Vzniká krásná fotka. O něco později: „Zdendo, cos mu dával?“ „Tabletu Enervitu“.
FOTO Jeden z nejhezčích úseků..
FOTO Zdenda krmí koně, do toho sedla vlevo nahoře následně běžíme
FOTO Skončil prudkým stoupákem
Idyla končí a začínáme prudce stoupat. Přichází první sněhové pole, hypnotizujeme sedlo v dálce, posazené mezi dva ostré štíty. Za ním Zdenda očekává chatu, ale něco mi říká, že na takhle divokých místech chaty nejsou. Přilézáme do sedla a hlavy prudce klopíme dolů. „Ten modrý flek dole je jezero?“ „Jo“ „Tak doufám, že je pitný“. Slunce peče, už jsme dost na suchu a voda tak 500 výškových metrů pod námi. Ještě lepší je pohled naproti, kde se jako orlí hnízdo tetelí Rifugio Lagazuoi, náš dnešní cíl. Jen zbývá seběhnout tu kamenitou pěšinu, co se vine jako had zleva doprava a zprava doleva, zvysoka minout to jezero (takže vodu nedoplňujeme), po spádnici vystoupat ke sněhovým polím a pak se tak hodinu a půl brodit vyšlapaným sněhem do kopce, který je s každým krokem prudší. Aspoň, že jsme mohli na okraji sněhu natankovat naše bidony. A je nám úplně jedno, jestli je ta voda pitná nebo není.
FOTO Jezero pod náma, nahoře na kopci chata…
FOTO Stoupačka na Lagazuoi
FOTO Vpravo nahoře Lagazuoi
FOTO Ku……ký stoupání
Nakonec celí šťastní vystoupáme na terasu chaty. Tam, kde ještě v pátek leželo mraky sněhu, je teď spousta turistů, který sem z druhé strany vyjeli lanovkou. Sedáme do hospody, dáváme si polívku, čaje a rum. „Prego, uno tee con limone con rum“. Tak zní nejčastější fráze běžců v Itálii. Ubytováváme se na jednom z dvanáctilůžáků, kupujeme žetony do sprchy za 3 Eura, dáváme lázeň a pereme naše běhací svršky. Venku fouká studený vítr a péřovka mi přijde jako ideální oblečení. Na rozdíl od spacáku jsem si ji vzal (170gr). Zbytek dne trávíme v hospodě s tím nejúžasnějším výhledem na světě. Ať se kouknete kamkoliv, všude na vás vykukují nádherný kopce. Opět se projevuje jedna slabina těchto výletů – spousta volnýho času po doběhu. A tak vzniká hádka po mém dotazu, kolik to je vzdušnou čarou k tomu kříži támhle na skále. Potom řešíme, jestli ty pracovníci, který dělají pod chatou cestu z klád a kamení, jezdí ze zdola lanovkou nebo jestli to jsou trpaslíci, který tu bydlej ve skalách a pomáhají místními chataři. (Zřejmě si vybral kouzlo na dalších sto let). Kupodivu nám to u piva vydrží docela dlouho. Zdenda zkouší, jak velký zásoby rumu chata má a stává se vítězem večera.
Máme zaplacenou polopenzi a rozhodně netrpíme hlady, jako předkrm špagety nebo polévka, potom kaše s dvěma druhy masa a nakonec moučník. K tomu si dáváme pár piv a v 10 to tu kupodivu zavírají. Aby taky ne, ráno od sedmi snídaně, pak všichni turisti odejdou a je potřeba se připravit na další várku, která příjde odpoledne. Dokonale fungující stroj.
Kupodivu jediný, kdo chrápe na velkém pokoji je Zdenda. Lituju, že nemám špunty a tak usínám jen na pár hodin. Tahle noc nic moc. Ale peřina byla, i když s povinností mít nějaký vak. Takže vytahuju hedvábí a jsem cajk.
Den 3 – středa – 14 km, 4 hodiny
FOTO Ráno před výběhem
Bohatě snídáme a pomalu se vypravujeme. Všichni už jsou skoro pryč, ale my nemáme kam pospíchat. Čeká nás jen přesun na protější hřeben přes Passo Falzarego. Ranní foto na terase. Počasí nevypadá nic moc. Je zataženo, na odpoledne hlásí bouřky. Ale to už bysme měli být v teple.
FOTO Seběh z Lagazuoi
Začínáme seběhem opět ve sněhu. Neubráníte se tomu, aby vám sníh napadal do boty, takže jsou opět hned mokrý. Ale osvědčilo se mi vazelínovat nohy a tak mi to nevadí. Časem se dostaneme na cestičky a prudce sbíháme dolů do sedla.
„Hele, bobr“, zařve Peťa na jedný odlehlý louce. Evidentně se na něm podepsala sexuální abstinence, což mu my i ten svišť odpouštíme. Nicméně se to ujme a už jim jinak neřekneme.
Naproti Cinque Torri, v mlze Nuvolao
Stoupáme na Nuvolao
V sedle se stavujeme na kafíčko u dolní stanice lanovky, která vede na Cinque Torri. Samozřejmě pohrdáme cestou na sedačce a po kratší přestávce vybíháme do kopce. Pěšina v lese nejdřív dost stoupá, potom se kopec mírní a dá se krásně běžet. Cesta mě moc baví, je úžasná. Napojujeme se na značení NorthFace fáborkama, zřejmě tu pořádají nějaký ultra běh (Lavaredo). Cesta se opět zvedá a dorážíme do sedla pod Averau. Počasí se horší, vypadá to na slušnej lijavec. Možná dojde i na můj igelitovej goráč. Ve studeným větru stoupáme poslední skalnatý úsek a začíná pršet. V mlze dorážíme na vrchol, Rif. Nuvolao (2600mnm). Vcházíme do malé chodby a sundáváme ze sebe mokrý svršky. Dýchne na nás klid a pohoda malé kamenné chaty.
Chatu tvoří malý bar, malá kuchyň, malá restaurace, malé pokoje v podkroví se dvěma malýma palandama, malá paní domácí, servírka s malýma a když dostáváme druhý den účet, není z kasy. Malá domů. Ale ze všech dosavadních chat se tady cítím nejlíp. Sprcha tu není, to by bylo plýtvání vodou. Pro všechny jen jeden malej záchod s umývadlem. Anebo turek venku. Ale to místo je naprosto fascinující. Navečer déšt přestane a mraky se rozestoupí. Naproti vidíme Lagazuoi, odkud jsme ráno vybíhali, dole pod náma se klikatí silnice na Passo Giau, který známe z Gira. Vzadu obrovský masiv Marmolady, na druhou stranu kýčovitý Cinque Torri. Jenom je hrozná zima, takže radši zalézáme dovnitř a dávám uno litro vino rosso. A ještě dvojku navrch. Merlot la casa.
Den 4 – čtvrtek – 32 km, 8 hodin, nastoupáno 1690m – královská etapa
Ráno v osm snídaně, pomalu balíme a připravujeme se na výběh. Jako vždy už jsou skoro všichni pěšáci pryč, jen výprava tří holek (jedna celkem hezká Italka jako průvodkyně dvou celkem nesympatických Němek) vyráží těsně před námi. Paní domácí (vitální dáma k sedmdesátce) se ptá, kam běžíme. Když říkáme, že na Rif. Tissi, uznale pokýve a říká nám, že máme pozdravovat Waltera, místního chataře.
Domlouváme se, že pro obohacení zvolíme variantu trasy, vedoucí přes ferraty. První začíná 50 metrů za chatou a narážíme na ní na tři turistky v plné polní se sedákama a přilbama. Pouští nás před sebe a tak jen v teniskách a s pevným stiskem dlaně šplháme po kramlích a ocelových lanech. Asi si myslí něco o lehkovážných frajerech, ale poradí nám cestu přes sněhový pole (zase budu začinat den v mokrých botech). Držíme se jejich rad a kufrujeme ve sněhu. Když se konečne nasměrujeme k místu na hraně plotny, kde je zlom a začíná další ferrata, turistky zvolna přicházejí jinou trasou. No nic.
FOTO
Rif. Nuvolao
FOTO
První ferrata pod chatou, foceno navečer po doběhu.
FOTO
Druhá ferrata
FOTO
Druhá ferrata
FOTO
Seběh na Passo Giau, nahoře Nuvolao
FOTO
Krásný úsek za Passo Giau
FOTO
Taky…
Hrneme se do ferraty, která je moc hezká a krásně exponovaná. Užíváme si to a fotíme se v „těžkých“ partiích. Samozřejmě je trochu zdržujeme, ale mají s námi trpělivost. Opět se rozbíháme a nečekaně dlouho sbíháme na Passo Giau. Moc hezký místo. Odtud vede chvilku širší cesta a pak začíná opět jedna z nejkrásnějších částí běhu. Pěšina uprostřed luk a prudkých svahů. Fábory NorthFace ukazují, že si ji oblíbili i pořadatelé Lavareda. Místama pěšina křižuje sesuvy hlíny, kdy mám pocit, že se musí všechno každou chvíli utrhnout a já sjedu někam do podhůří. Krásná cesta, která vás nabíjí. Dokonce i menší sněhový pole, který mi nevadí. Po pár kilometrech se cesta opět zvedá. A hodně prudce. Ocitáme se na náhorní plošině (jestli se tak dá nazývat zvlněná krajina), kde není ani živáčka, jen skalky a potoky, mezi kterýma probíháme. A ta svině bobr, kterej na mě nečekaně za skalou písknul tak, že mě málem kleplo.
FOTO
Hic sunt bobři
Další kopec, další traverzy, další seběhy. Dobíháme na Rif. Citta di Fiume. Spousta krav, spousta hoven, zima… Máme toho dost, dali bysme si něco na zub, ale jsem teprve v první čási cesty a navíc to tu není moc sympatický. Tak jen kupujeme vodu, protože si netroufneme čerpat z místních zdrojů. Zdenda navíc několik dní pouze doléval tu v svém vaku, včetně ledovcový, a dneska zjistil, že je nějaká zelená a blbě chutná… Ach jo, někdy je fakt jak malej.
FOTO
Krize u krav
Podle mapy (mapy lžou) poběžíme dál traverzem nad jedno sedlo a pak krátký prudký seběh do civilizace. Pak ještě asi třináct??? na Tissi. Realita je taková, že běžíme těžkým terénem plným kamení a suti neustále nahoru a dolů. Příjemné popoběhnutí aby člověk pohledal. Pohrdáme ukazatelem někam pod tyčící se štít, že tam uvidíme dinosaury (předpokládáme, že naleziště, dinopark by nedělali takhle z ruky) a sbíháme údajným krátkým seběhem nekonečně dlouhou a prudkou cestou na Pala Favera. Začíná pršet. Jsem propocený, je mi zima. Cíl v nedohlednu.
Jsme v nějakým malým lyžařským středisku. Zalézáme do restaurace, styl kachlíkárna, kde je hrozná zima. Dáváme čaje, polívku, těstoviny a dáváme se dohromady. Asi za hodinu přestává pršet a otepluje se. Vyrážíme. Čeká nás jedno dlouhé stoupání a pak už jen taková loučka na Rif. Tissi (mapy lžou).
Zahřívám se a vrací se mi dobrá nálada. Do kopce jdeme, ale docela si dáváme do těla, tak z nás za chvíli kape pot. Sjezdovkou nahoru k nějaké salaši, pak cesta odbočuje na cestičku dál do hor. Stoupání se zvedá a vrchol nikde. Další horizont, další, stoupáme 600 výškových od sedla dole. Konečně se objevuje chata. Mělo by tu být jezero. Žádné nevidíme a cesta stoupá dál. Další horizont. Jsme nahoře. Dál už jen louka a chata.
Hovno. Ze sedla koukáme pod sebe na jezero. Na něm na krajích zamrzlý led. Koupačka fakt nebude. Dobře, louka k chatě se odkládá, za jezerem je další horizont, dost vysoký. Zdenda se ptá, jestli na chatě bude sprcha. „Zdendo určitě. Viděl jsem fotky, je to rifugio uprostřed louky někde v údolíčku, tam maj vody hafo.“ Fotky lžou. Obíháme ledové jezero a nekonečně stoupáme do dalšího sedla s vidinou louky a chaty.
Vylézám nahoru jako první a musím se hlasitě smát. Před náma je ledový pole a sedlo. Začíná pršet a my ho překonáváme s vidinou tepla na chatě. Vylézám do sedla jako první a musím se hlasitě smát. Před náma je nekonečný ledový pole mixované s kamením a někde v dálce na tom nejvyšším ostrohu ve výšce na nás kouká Rifugio Tissi. Peťa dorazí a pronese: „Rifůdžo, ty si děláš prdel.“ Bohužel nedělá. Máme toho dost, ale tam se musíme dostat. Slézáme sněhem mezi obrovskýma balvanama. Nevíme, kdy tání sněhu dosáhne toho bodu, kdy se ten dvoumetrový balvan nad náma rozjede. Říkám Peťovi: „Taky ti doma říkali, ať hlavně neděláš nic nebezpečnýho?“ Nálada je uvolněná a s únavou jsou vtipy veselejší a cesta po kotníky ve sněhu a kamení rychle ubíhá. Za chvíli jsme zase na hlíně a teď už jen asi kilometr přímo do kopce k chatě. Konečně jsme tady, máme toho plný kecky. Doslova i obrazně.
FOTO
Zamrzlý jezero, za námi první sedlo
FOTO
První horizont a sněhový pole. Pohled zpět v dešti
FOTO
Druhý horizont, sněhovo-kamenný pole, vpravo nahoře na hřebeni ta tečka je Tissi. Smutný pohled, když už čekáte teplý čaj.
Fasujeme čtyřlůžák, ten nejmenší, jaký jste kdy viděli. Dvě palandy, mezi nima neprojdou dva lidi. Ale útulno. Deky opět ve výbavě, takže můj vak se ukazuje jako dobrá volba. Ale měl jsem nahnáno. Sprcha za 5 Eur na 5 minut, co po 2 minutách přestává téct. Smýváme 2denní pot, pereme běhací svršky a dáváme sušit ven na vítr a pak na chodbu ke komínu (stejně neuschnou, ale zase voněj).
Přesouváme se do restaurace, kde máme večeři. Popíjíme opět do zavíračky a přesouváme se ke sladkému spánku do komůrky pro čtyři trpaslíky. Jo a Waltera jsme pozdravovali a byl rád.
Den 5 – čtvrtek – 17 km, 3 hodiny, nastoupáno 727 m
Ráno je opět krásný den. Střídmě snídáme (ta melta, co dělaj místo kafe, je výborná), lezeme do mokrých svršků a vydáváme se na na trasu. Závěrečná etapa na Passo Duran. Musíme chvátat, protože z Duranu nejede žádná doprava a my se musíme ještě do večera dostat k autu.
FOTO
Konečně fotky v běhu
Krajina je moc hezká, dolů díra a kdesi pod námi jezero a městečko Alleghé, na druhou stranu majestátný masiv Civetta. Zelená krajina, pěšinka vybízí ke běhu a tak konečně fotíme taky fotky v akci. Šplháme asi už do 256. sedla a dlouze sbíháme dolů po šotolinové cestě. Potkáváme i nějaké běžce a cítíme na dosah cvilizaci. Dnešní etapa bude pohodovka. Naše cesta odbočuje do náročnějšího terénu a nastává OPRAVDU PRUDKÝ výšlap do dalšího sedla. Opět zidealizovaná cesta (podle mapy) se stále nerovná a následuje mraky dalších výběhů, seběhů a přechodů přes kamenná pole. Nakonec přibíháme k civilizaci, a sice Rif. Carestiato. Jsme cca 4km před cílem a Zdenda navrhuje zastávku na čaj. Ondru začalo trápit koleno a dobíhá se zpožděním. Demokraticky Zdendovi přestávku zakazujeme a sbíháme na Passo Duran.
Jsme v cíli. Po pěti dnech, necelých 100 kilometrech a 6000 nastoupaných metrech jsme v cíli naši pouti. Jsme plni dojmů a především rádi a hrdí, že jsme to dokázali. Je to něco, na co budeme celý život vzpomínat. Já vím, že je to objem, který leckdo dá za jeden den v rámci jednoho závodu. Ale o tom to není. My jsme se sem vypravili proto, abychom TO zažili. Abysme pět dnů strávili v horách, úplně odpoutaní od každodenních starostí a užívali si jen ty hory a běh. Aby nám nic nekalilo naši radost. První den nebo dva jsme umírali, jak jsme nebyli zvyklí na nadmořskou výšku. To se rychle srovnalo a nohy a plíce se rozeběhly. Zažili jsem spoustu srandy, podělili jsme se o zážitky a situace, který jinde nezažijeme. A teď si můžeme říct: „Ty vole, Alta Viu uběhne každej debil“ 🙂 (Kdo nechápe, přečtěte si Silvu) A já Vám za to, kluci moji, děkuju.
FOTO
Cíííííl. Kluci samou radostí zapomněli vypláznout jazyky.
Na Passo Duran dáváme oběd a pivo (nejhnusnější, co jsem kdy pil) a jelikož sem nejezdí autobus a místo pro stopaře obsadili nějací skautíci, voláme taxík, který nás odveze do civilizace. Nastává část druhá – powrot. Taxík (paní, která to má zřejmě jako bojovku) nás sváží do nejbližšího města za 32 éček. Na lístku mám napsané odjezdy busů do Cortiny a dál do Toblachu, ale název města mi nějak nesedí. Nejbližší bus někam navíc jede až v pět hodin, jak nám potvrzuje paní s dcerou, která u nás zastaví s autem. Jsem zmatený a vyrážíme na konec města, kde se rozhodneme stopovat. Dělíme se na dvojice Zdenda/Ondra a já s Peťou. Kluci jdou za zatáčku a my se pouštíme do práce. Asi po půlhodině k nám přijíždí opět ta paní s dcerou, že nás tedy hodí do nejbližšího dalšího města. Sedáme do auta, paní stále někoho vyhlíží. “ I mama i pappa?“, ptá se, že by je naložila. Zatajujeme Zdendovo pohlaví a lámanou italštinou (jiný jazyk nezná) ji vysvětlujeme, že mama i pappa už jsou v.. pryč. Veze nás do města, odkud mám psané busy. Už chápu tu chybu – měřítko mapy je tak malé, že město je mimo mapu a my byli stále uprostřed hor. Následují nekonečné serpentiny nahoru do sedla a následně nekonečné serpentiny dolů. Peťa vzadu produkuje studený pot a zhluboka dýchá. Konečně nás vysazuje, dáváme 10 euro na benzím a protože máme ještě 45 minut do odjezdu busu, zkoušíme stopa na Cortinu. Máme štěstí a veze nás zbožná černoška (v rádiu zní italský Proglas). Ještě zkoušíme stopa z Cortiny, ale neúspěšně a tak jdeme na plánovaný bus. Za 5 euro to smažíme sami autobusem do Toblachu. Následují vynikající špagety, pěší a hodně nekonečný přesun k autu a čekačka na druhou posádku. Ta chytla Itala ve škodovce, který jim nutně musel cestou předvést všechny místní atrakce, oblíbené hospody a kozaté servírky. Takže jim cestou ukázal nejvyšší most nad roklí, v hospodě je pohostil pivama a šampáněm a odvezl do vzdálenějšího města, než jsme my stopovali. Přesto to zvládli a k autu dorazili jen s hodinovým zpožděním. Vivat Alta Via. Divertirsi Alta Via II.
Doporučení:
Pokud jste trochu trénovaní, doporučuji trasu na stejný počet dní o něco prodloužit. Některé etapy jsou zbytečně krátké a vznikají dost velké prostoje. Na druhou stranu je otázka, co s tělem udělají každodenní dlouhé etapy ve velké výšce. Jako výzvu bych pak viděl to celé dát ve dvou dnech s přespáním na Nuovolo. Chtěl jsem sem dát i záznamy z GPS, ale část se záhadně vymazala, tak snad dodatečně. Pokud vás zajímá rozpočet, celé nás to přišlo na 400 Euro (bez dopravy, zato s hodně nápojema).