Jsem v rozpoložení, kdy se mi chce něco psát. Ale nevím co. Výjimečná situace. Většinou mám skluz v popisování toho, co jsem všechno absolvoval. Ale mám nějaký zvláštní stav mysli. Takový dojímací a bilanční (jo, to je to správný slovo).
Poslední dobou proběhlo několik mých srdečních závodů, bohužel zatím bez mé účasti. Aby taky ne, UTMB zatím v říši snů, Beskydská 7 zatím jen ve stádiu plánů. Navíc mi Křižák oznámil, že má pro mě na příští rok startovný na Lavaredo včetně plný podpory NorthFace.
Doprdele Zdendo, to já snad oběhnu tu pražskou stovku, kterou letos Olaf naměřil asi na 140 km, abych získal kvalifikační 2 body….
A tak ve svém volném čase sjíždím videa z letošního zkrácenýho Lavareda, loňskýho celýho Lavareda, kde poznávám i úseky z našeho letošního běhu AltaVia, a hřeje mě to u srdce. Dál koukám na videa z letošní UTMB a čtu blog Tonyho, jak ho na 140. km bolavá noha donutila odstoupit. Koukám na Kiliana, jak běží na Matterhorn a jako šílenec mastí dolů po lanech zpátky. Potěj se mi u toho ruce a říkám si, že je to magor, ale v dobrým. A tak nějak si říkám, že chci být součástí toho všeho. Pár dnů zpátky jsem Peťě na skype psal, jestli je normální těšit se na běh dlouhej 120-140 km. Asi je to patologický, ale já se těším. Na tu P100 míň, nemám rád zimu, ale na to Lavaredo strašně.
Když jsem to řekl Vojtovi, odpověděl mi: „Dyť jsi byl po tý stovce úplně hotovej…“ No jasně, o tom to je. Já zase chci bejt hotovej, 120 km v Alpách, necelých 6000 metrů nastoupáno. To už je asi jedno, 80, 100, 120, já jsem hotovej po šedesáti. Potom už to je jen o hlavě. Meditovat a bejt TAM. Kdo nezažil, nepochopí.
Loňská Horská výzva v Krkonoších. Na 25.km začalo pršet. No pršet, chcát. Na Sněžce sněžilo, byla zima, já měl na sobě jen triko s návlekama, byl jsem celej promočenej a při šplhání po řetězech na vrchol jsem si říkal, co tam vlastně dělám. Dneska je to jeden z mých nejsilnějších zážitků a jsem rád, že jsem to zvládnul. Chci být někde uprostřed noci na horský louce, kde i bobři už šli spát, a říkat si, proč jsem tady a jestli to mám zapotřebí. Chci se prát s počasím nebo sám se sebou. Koukat se na oblohu plnou hvězd a říkat si, že ten blázinec dole je mi ukradenej. Prostě to potřebuju, aniž bych chtěl něco dokazovat svýmu okolí. Proč? Prostě to stojí za to, jen pro ten pocit, pro ten zážitek.
Někdo by mohl poznamenat, že bych to úsilí, který vynakládám na tuhle činnost, mohl spotřebovat účelněji. To je pravda. Ale já mám se spasením světa svoje vlastní plány a doufám, že na ně přijde čas. Přeci nemůže pořád pršet. Uvnitř i venku.
Musím říct, že po tom mizerným jaru mě zase začalo bavit běhání. Předminulý víkend jsme běželi půlmaraton v Blansku, kde jsem z naprosto špatně rozběhnutýho závodu zaběhl osobák (byť jen o pár vteřin), tenhle víkend se zase chystáme s Peťou do Ústí, kde bych rád laťku ještě o něco posunul. Na objem teď kašlu, úseky a rovinky jsou můj cíl. V pondělí 15 km, z větší části v tempu 4.15, včera 13 km s kilometrovými úseky za 3:50 s výklusama. Kupodivu, když už se k tomu dokopu, baví mě to. I když to bolí.
Pak možná maraton na Gardě s nějakým slušným časem a potom už jen příprava na vrchol příští sezóny, Lavaredo. Takže objemy, kopce a celou zimu na běžkách. Na který se mimochodem strašně těším.
Dneska jsem si při sledování Všechnopárty uvědomil, že mě vždycky dojme, když někdo něco dělá pořádně, od srdce a hlavně dobře. Vzpomněl jsem si, že nedávno jsem si napsal do šuplíku malou poznámku o mém setkání s jedním závodníkem…
—
Dneska jsem v šílený bouřce za použití dvou deštníků dorazil do hospody snad až na konci Dejvic..
Po patnácti kilometrech běhu v totálním dusnu ve Stromovce jsem se těšil na plzeň, kterou spláchnu těch šest nekonečnejch okruhů. Najednou vešel hubenej kluk, za ním šlo ještě pár lidí a sedli si ke stolu přes uličku.
„To je Ježek, ten cyklista..“, poznamenala Peťa. Ani jsem si nevšiml, že má protézu.
Seděl jsem tam, pil pivo, a v hlavě mi běželo všechno, co o něm vím. Jel skvěle jako předjezdec letošní časovku na Tour de France, vyhrál spoustu závodů a je několikanásobný paralympijský vítěz. Když jsem ho na pražským půlmaratonu předbíhal, ukázal jsem mu palec nahoru. Bavil jsem se, když v televizi vypravoval, jak přepálil tenhle půlmaraton a ta zdravá noha nestíhala té karbonové.
Smál jsem se, když si objednal druhý pivo a celkem lačně ho vypil.
Nejsem sběratel podpisů, nejsem bezmyšlenkový obdivovatel celebrit. Ale poprvé v životě jsem překonal svoji nesmělost a došel jsem k jeho stolu. „Gratuluju ke skvělýmu výkonu na Tour“. Prostě mi to nedalo, vyjádřit svůj obdiv člověku, který opravdu něco dokázal. Byť to může z pohledu kohokoliv jinýho působit jako totální NIC. Zájem o Matyldu nečekaně prodloužil náš hovor, popřál jsem hodně zdaru a vytratil jsem se. Vím, že každý takový povzbuzení dokáže hodně potěšit a i když je někdo na špičce výkonosti, prožívá to samé, co my uprostřed (nebo na chvostu?). Jak to vím? Prostě si to myslím. Proto jsem poprvé v životě překročil svůj práh. Ne proto, abych si udělal zářez v seznamu osobností. Žádný nemám.
I když, je pár lidí, ke kterým bych po delším přemýšlení přišel a poděkoval bych jim podáním ruky. Namátkou pan Horníček, Suchý, Werich, Trojan. U některých to už ale nestihnu.
—
Televize a noviny nám dopřávají spoustu tzv. osobností, po kterých by správně neměl štěknout ani pes. Pojďme věnovat pozornost jenom těm, kteří si to opravdu zaslouží. Na mysl mi vyvstává jednoruký vozíčkář, který vloni na Gardě startoval na trasu maratonu a mně se draly slzy do očí…