Každý máme svoje body na mapě, kam se rádi vracíme a třeba i sníme o tom, že je to pěkné místo na žití. Takovým místem je pro mě už deset let Riva del Garda. Městečko na severním konci Lago di Garda., kde na Vás dýchne pohoda, klid a neuspěchaný život a zároveň Vás na každém kroku svádí užívat si sportovní život v jeho okolí. Horská kola, silniční kola, surf, yachting, ferraty, brusle, běh a kdovíco ještě. A taky samozřejmě výborná kuchyně.
Vyrážíme tedy jako každý rok alespoň usrknout z té atmosféry a načerpat zážitky na dlouhé zimní večery. Bike Festival 2011 je opět tady.
Po předchozích letech různých experimentů se sestavou jsme tento rok pojali v duchu „Návrat ke kořenům“. Prostě jsme vypozorovali, že ženský element funguje v tomto případě jako narušitel. Jedeme v jedné ze základních sestav a bez bab. Zdenda i bez kola. Jeho silniční výbrus nohy a vyvrácený palec z pádu předminulý týden ho staví do role běžce a hlídače Metaxy.
Vyrážíme v silné sestavě v úterý na noc. Peťa, Zdenda, Milan, já a 50l Pilsner Urquell. Musím totiž oslavit postup do kategorie 40+. Zdenda jako vždy má zákaz řízení (od jednoho nemilého incidentu před x lety, kdy se všichni probudili nárazem do svodidel, bohužel včetně Zdendy, který řídil) a tak se střídáme ve zbylé sestavě. S drobnými logistickými zastávkami přijíždíme lehce po osmé ráno do Rivy, kde nás už očekává Křižák a Libor s ranní kávičkou a buchtou od maminky. Dalšími auty do druhého apartmentu přijiždějí Bakajďáci (DJ, Radek a Michal) včetně jedné ženy (Lucka – dostala divokou kartu).
Počasí není nic moc, ale lepší než hlásila předpověď. Alespoň neprší, i když o teplech a válení u bazénu jako v předchozích letech si můžeme nechat jen zdát. Posnídáme, srovnáme naše rozlámaná těla a vyrážíme směr Tremalzo. Takřka naše povinná trasa tady na Gardě. Něco přes 70 km, z toho prvních 40 do kopce. Výjezd z 90 m.n.m. do 1800 a nádherný terénní sjezd zpět k jezeru. Letos údajně průjezdný díky málému množství sněhu. Zdenda vyráží napřed běhmo, aby s námi sdílel pocity a alespoň část trasy. Potkáváme se na Lago di Ledro, celkem mu to dnes dá přes 20 km. My pokračujeme dál nekonečnými serpentinami na vrchol, kde proběhne tradiční občerstvení v horské chatě – spaghetti a pivo. Jen Milan doráží o chvíli později. Jeho najetých 100 km do této chvíle není zrovna vhodný trénink do místních kopců, ale statečně se drží.
Ukecáváme ho, aby jel s námi terénem dolů a nevracel se po asfaltu. Po 3 km toho silně lituje. Ale bojuje. Kromě dlouhých výjezdů nemá rád také technické sjezdy. To jsou ale skoro jediné dvě věci, ze kterých se Tremalzo skládá :).
Nakonec trasu všichni zdárně absolvujeme a užíváme si poslední „srdeční“ sjezd z Pregasiny do Rivy. Ten prostě nemá chybu. Musíte si ho ale nejdřív zasloužit. Odpoledne ještě běh do Torbole se Zdendou. Navečer narážíme sud a odstartováváme oslavy, kterými jako tenká linie zní Zdendovo „Dza“, tedy mongolsky nazdraví, a Metaxy i koňaku kvapně ubývá. Zdenda je v neobyčejné formě a dokáže v krátké době opít spoustu lidí. Když alkohol dojde, odchází za Luigim do restaurace pro další láhev koňaku. Dza dza.
Druhý den vstáváme v překvapivě dobré pohodě. Přijíždí Ondra s 2 brňáky a náš apartmán se zaplňuje k prasknutí. Osm lidí na jeden záchod se zdá být jako nevyřešitelný problém, ale pokud se oprostíte od některých vjemů, dá se to zvládnout. Vyrážíme tedy s Peťou a Ondrou na rovinatý výjezd směrem na Arco a Dró. V uších mi zní opět píseň I drove all night. Mám prostě ty asociace nějak jinak postavený.
Zdenda znovu běží naším směrem, dneska opět dává slušnou dávku ke 30 km. My pokračujeme po trase maratonu a zkoušíme si sobotní stoupáček. Při návratu Peťa navrhuje test rychlosti a zkoušíme ze sebe po rovině vymáčknout maximum. V Arcu si dáváme zmrzlinu, což se po chvíli sezení na větru a v chladnu ukazuje jako ne zcela dobrý nápad. Měníme zmrzlinu za čaj a vyrážíme zpět do Rivy. Následuje 10 km běhu a pokračování oslav.
Pátek je významný tím, že se nic významného neudálo. Návštěva festivalu, ladění kol, návštěva restaurací. Vlastně událo. Peťa a Ondra na netu vytipovali několik restaurací v Rivě, kde se dobře vaří. Zkoušímě Leon d´Oro, tedy Zlatý Lev nedaleko náměstí a dáváme si pár specialit. Jsme unešení jak z jídla tak z obsluhy a další den se tam vracíme. Jejich Spaghetti Scoglio jsou prostě excelentní. Odpoledne ještě doladíme kola na závod. Já jsem prověřil nařízlou galusku a zhodnotil, že závod vydrží.
Ráno vstávám a z galusky jdou bublinky, tlak kvapem ubývá. Je půlhodina do startu. Nerad bych si zopakoval Zdendův loňský výstup s lepením těsně před startem. Koulím prosebně oči na Křižáka a následuje blesková výměna. Jedeme na start. Jsme v B, Ondra díky včasnému přihlášení v A, Peťa díky pozdnímu přihlášení v C. Highway to Hell už je klasika, užívám si pocity na startu. Vyrážíme po asfaltu pekelnou rychlostí, abychom opět v prvním kopci zjistili, že Němci prostě nejsou technicky moc nadaní. A tak se chvílemi tlačí do kopce i z kopce. Před první občerstvovačkou dojíždím Ondru. „Je ten kopec ještě dlouhej?“ „Jseš v půlce.“ „Ty vole…“ Nahoře už jsme nad mrakama, je docela zima. Ale to co při běžné projížďce vadí, je při závodě jaksi mimochodem. Ve sjezdech se opět čeká. Jsou dost náročné, ale jezdit se musí rychle. Když jedete krokem, kameny si s vámi dělají co chtějí. A tak při jednom technickém sjezdu, kdy přede mnou opět tlačí pár Němců, mi najednou něco škubne řidítkama a koukám, že ležím v díře vedle tratě, nohy nahoře jako brouk Pytlík. Naštěstí jen lehce natlučené koleno a záda. Sedám na kolo, ale pořád nadávám na ty brzdaře. Příští rok musíme vyrazit z Ačka, aby jich bylo před námi co nejmíň.
Odbočuju na Ronda Grande a projíždím úsek, co jsme jeli ve čtvrtek. Jen ty převody jsou dneska trochu lehčí. Vyjíždíme po asfaltu opět do hor. Přichází krásný úsek s nízkými borovicemi. Trialová cestička s technickými úseky. Pojmenovávám si ho Boloňský lesík. Začíná mě od naraženého kolene chytat křeč do stehna a kolo přestává řadit na nejmenší placku. Ty, co jsem na Picole předjel už mě zase předjeli zpátky. Ale užívám si to, kochám se, koukám holkám na zadky a chlapům na kola. Vím, že tenhle úsek je nekonečný a zbytečně se nestresuju. Počkám si na občerstvovačku a pak už skoro pořád z kopce. Není kam spěchat, sedám si na lavičku, dávám si koláč, popíjím ionťák. Opět sedám na kolo a po kratším výjezdu se řítím z kopce dolů. Příjemně se otepluje, sleduju horolezce jak se potí ve stěně. Přijíždím pod poslední trhák v olivovém háji. Kroužím pod ním, jako bych ho chtěl vylákat z úkrytu. Ale realita je jiná, jen se snažím nohou kopat do přesmykače a zařadit nejmenší placku. Daří se a stoupám vzhůru. Po technickém sjezdu za to beru. Tyhle dojezdy miluju. Dojíždí mě borec z extremy. Zavěšuju se za něj. Kulíme to do Rivy. Pouští mě na špici, drtím tam 3-9. Chci mu ukázat, že nejsem žádný béčko a tempo je můj denní chleba. Po 300 metrech se chytám za stehno. Křeč ukončuje mé učinkování v kapitole „Jak jsem dotáhl extrémáka do cíle“ a nastává kapitola „Jak jsem málem nedojel“. Protahuju se ze sedla a snažím se držet alespoň nějaké tempo. S drtivým sprintem už jsem se rozloučil. V Rivě už je mi líp a dojíždím do cíle spokojený a v dobrém rozpoložení. Následuje několik kompotů v cíli (tradičně vynikající), osvěžení a očista na pokoji, návštěva Zlatého Lva a opětovná večerní oslava už ani nevím čeho. Nasáváme atmosféru večerního festivalu, kroužíme kolem stánků, necháváme si vnutit beer for free a užíváme si pohodu. Večerní návštěva baru na hlavní ulici už je jen jakési vyklusání celé akce. Následuje další noc se sluchátkama v uších. Chlapci totiž chrápu, pouze když jsou opilí nebo unavení. Což je každou noc od obojího.
V neděli ráno konečně nastal klasický Garda den. Azuro a teplo. Před odjezdem se ještě jdeme vyklusnout do Torbole. Promenáda kolem jezera je příjemné místo, běžíme pomalu, nasáváme jezerní „mořský“ vzduch. V Torbole si sedáme na hrázi do kavárničky na ranní kávu. Před odjezdem se snažíme užít si každou minutu na tom místě. S těžkým srdcem to tu opouštíme. V hlavě spřádám plány, jak se sem vrátím ještě v létě nebo na podzim. Ale i když to zase nevyjde, minimálně příští rok jsme tu znovu.
A kluci, díky za tu hromadu srandy, co jsme zase zažili.
PS: Zdendova nakupovací mánie tentokrát vynechala pumpičky a všechny ostatní podpůrné prostředky na festivalu a soustředila se na prodejnu XBionic u Luigiho. A tak postupně přibývaly ponožky a nakonec i kalhoty na běhání. U trika už zjistil, že zas až tolik nestahuje a nelichotí a nákup odložil. Každopádně musím opět vyzdvihnout jeho smysl pro vhodný nákup baget, prosciutta a dalším místních lahůdek.
PPS: V pondělí mi Peťa posílá SMS, která to vystihne – „Navrat do reality: obed ve skolni jidelne – spagety s kecupem, gothajem a eidamem. Chci zpatky do Italie.“
PPPS: Po diskuzi na Behej.com objevuji na Garde bezecky maraton z Limone do Malcesine. Bezi se 9. rijna a uz spradam plany na ucast.
A ještě pár fotek ze závodu:
