Tohle byla jediná odpověď Peti po pražském PIMu na náš návh, že si po týdnu dáme další půlmaraton. Tak dobře, ty odpočívej a my budeme kout železo, dokud je žhavé. Takže jen já a Zdenda. Oba poněkud unaveni. Já z dlouhých tréninků v průběhu týdne (maraton a Sahara se neptají) a Zdenda z dlouhého cestování. Taky počasí zrovna neláká k velkým výkonům. Na můj vkus se ochladilo přespříliš a ten vítr, co duje už několik dnů, by už mohli vypnout. Takže vyrážíme na start v nedalekém Bakově z jakési setrvačnosti, protože jsme se tak domluvili.
Náš život začíná dostávat pevný řád. Každý den si voláme, zda jdeme běhat. Ve volných chvílích myslíme na běh, vždy v pátek před závodem jdeme do restaurace na pivo a nějaké ty karbohydráty a bavíme se o běhu. V neděli pak jdeme na kolo, po kole v televizi v naší oblíbené hospůdce (nekouří se a točí PU12) sledujeme kola a bavíme se o běhu. Já pak večer sleduju v diskusích, jak kdo běhal nebo píšu blog. O běhu. Prostě partnerský sen každé ženy.
Premiéru už máme za sebou . Praha byla TEN cíl, který jsme si původně dali. Proto příprava na Bakov je jaksi ledabylá. Balím si ráno, do batohu prostě jen naházím všechny věci na běhání a rozhodnu se na místě. Start je v deset, do Bakova je to dvacet minut, po obědě jsme doma. Beru to jako normální tréninkový den. Dojdu ke Zdendovi, jako vždy tak deset minut před plánovaným odjezdem, abych mu mohl dalších dvacet minut připomínat, že už bychom měli vyrazit. Vyrážíme a stavujeme se pro Peťu. Jede s kolem, aby nám mohl poskytovat po trase duchovní útěchu a říkat, jak jsme dobrý. Trochu nás zdržel fakt, že Zdenda vzal ze svých tří aut to nejmenší a kolo se asi 5 minut tvářilo, že se dovnitř nevejde. Nakonec se zadařilo a mírnou ztrátu jsme dohnali rekordní jízdou po dálnici.
Do Bakova jsme se vřítili v mírně optimistickém čase. Šel jsem zajistit startovní čísla, kluci parkování. I když je to závod spíše pro pravidelné závodníky a nás hobíků tu bylo pomálu, pár známých tváří jsme potkali, některé i z behej.com. Takže rychlá převlíkačka na náměstí. Počasí začíná přát, lehce se otepluje, ale vítr nedává pokoj. Jdeme na start a ještě se zdravíme s dalšími teď už kolegy. Je zvláštní, že po jednom závodě už je ze mě ostřílený běhač se stavovským cítěním. 🙂
Zatímco si povídáme, někdo vystřelí. Aha, start. Jde to rychlejc než jsem čekal. Honem zapínám Garmina, průběh branou je takřka okamžitý. Pádíme na chvostu pelotonu, kam jsme se dobrovolně na startu zařadili. A jako tradičně – je to rychlý. Hlásím Zdendovi tempo a oba zpomalujeme na 4:40. Nás nedostanete, už jsme zkušený pardálové a víme, že není dobré podlehnout svým pocitům v euforii prvního kilometru. Po 2 km se trať začíná zvedat, nicméně si držíme slušné tempo, dotahujeme si i skupinu před námi a schováváme se před větrem v balíku. Kopec ale nepřestává a tak se z balíku nakonec dělá tříčlenná skupina a střídáme se v čele. Zdenda mi zmizí z doslechu a tak si občas vyměním nějaké poznámky s mými novými kolegy. Jsem z nich nejmladší, ale na tempou to není znát. Opět začínáme navlíkat zahlcené rychliky před námi. Kromě rozvázané tkaničky se mi běží skvěle, v krásném prostředí. Můj spoluběžec, kterému může být tak přes šedesát a patrně toho za život naběhal víc než já najezdil na kole, má úžasný tempo z kopce. Mám co dělat, abych mu uvisel a udává skvělé tempo. Do kopce zase tahám já. Později ho však zradí noha a tak pokračujeme ve dvou. Na desátem kilometru nám hlásí čas 47. „Jdeš pod 1:40?“, ptám se kolegy. „Určitě ne“, slyším odpověd a říkám si, že moje úvahy jsou asi moc smělé a pomalu se loučím s mou vysněnou hranicí. Na 12. km začíná trháček. Cítím se pořád při síle a v hlavě mi běží všechny ty prudké výběhy roklemi, co jsme od ledna po Českém ráji absolvovali. Dobíhám dalších několik závodníků.
Je zajímavý, jak se nikdo nechce dát lacino. Slyší, že ho dobíháte, tak zrychlí. Chvilku odolává, zjištujě, že to nepůjde a zpomaluje. Jen jeden kolega udělal výjimku. Taky odolával a pak se pustil. Po chvíli slyším za sebou strašné funění. Je to on. Lapajíc po dechu mi přiběhl říct, že jde dneska na pohodu, protože zítra běží v Poděbradech desítku. Něco mu odpovídám, načež opět mizí vzadu. Předal message, mise splněna.
Trasa stále stoupá, fítr fouká, kochám se pěknou krajinou. Měli pravdu, tenhle závod je moc hezký. Dojíždí mě Peťa a prohodíme pár vět. Já krátkých, on delších. V jedné smyčce potkávám v protisměru všechny známé, povzbuzujeme se a okukujeme, jak jsme kdo na tom.
Pak už zbývá pouze delší seběh k Jizeře a závěrečných 1,5 km. Kulím se dolu jak o závod, jak jinak. Poslední síly dávám do rovinky a výběhu na náměstí. Z kopce jsem předběhl další 3 borce, jeden přede mnou stále odolává. Už to vypadá, že ho mám, pak zase ztratím. Nakonec probíháme páskou společně a oběma se nám ulevuje. Kontroluju stopky – 1:38:15. Uááááááááááá. Je to tam. Nečekaně, o to radostněji. Zdenda přibíhá v čase 1:48:xx a zlepšuje se asi o deset minut. Prostě paráda.
Dáváme si povinné pivko a něco na hlad a spokojeni vyrážíme domů. Zítra nás opět čeká kolo a možná pokecáme o běhání. Sahara se neptá.
Mimochodem, příští sobotu se běží Pardubický půlmaraton :).
