Pražský půlmaraton

Konečně je tu den D, na který jsme se od zimy připravovali. To, že způsobil moji závislost na běhání, beru jako bonus navíc. Teď jde o to si ho co nejvíc užít. Vyrážíme z Turnova ve třech. Já, Zdenda a Peťa. V dobré náladě, naladěni na příjemný den. Cestou nabíráme ještě kamaráda Romana z Liberce, který popojel na Prahu kvůli dřívějšímu odjezdu. Cestou kávička, nějaké dortíčky, spousta příhod. Tak abysme to neprokecali.
Využíváme zázemí Zdendova pražského bytu a v pohodě se převlékáme, popíjíme čaj a cpeme do sebe podpůrné prostředky typu palačinka, banán, nějaké prášky proti něčemu. Pak to vše necháme v klidu strávit. Při čekání na volné WC proběhnou tradiční Zdendovi rituály stylem „Kluci vy jste zase namakaný“, „Vem s sebou gumicuk“ a pod. Má svůj šuplíček v hlavě, který musí vždycky vymést. Do hospody má zase jiný atp. Ale bez těchto životních jistot už by to nebylo ono. Ještě se trochu zavodníme, dneska bude fakt horko.
Vyrážíme pěšky od Emaus na místo startu. Zdenda má známé všude a tak si necháváme věci v jednom krámku u Karlova mostu. Cestou se udržujeme v dobré náladě a děláme si srandu z Romana, že ty 3 běhy za zimu mu dneska asi moc nepomůžou. Ale zase má najeto 1000 km z Mallorky v minulém týdnu. To se taky počítá.
Za Rudolfinem už máme na krajíčku naše lehčí nutkání a tak přehlížíme fronty na kadibudky a jdeme pokropit náplavku. Nejsme jediní a náplavka tak dostává čest svému názvu. Pak už je čas zalézt do svých sektorů. Já mám se Zdendou E, díky včasné přihlášce a nahlášenému času. Peťa s Romanem jdou do J. Uvidíme se v cíli, boys.
Čekání je dlouhé, ale příjemné. Nabité adrenalinem, který se vznáší nad každým z nás. Prohlížím si kolegy ve stejné kleci. Jako vždycky všichni vypadají, že jsou na tom lépe než já. Ale z toho si už dlouho nic nedělám. Znám to z bikových závodů, zdání klame. Pravda se ukáže. Borec vedle se ptá, na kolik běžím. Říkám, že na 21 km. Proč musím mít tak blbej smysl pro humor. Bavíme se s příjemnou slečnou vedle nás. Vypadá vyběhaně, zadeček tak do jedné ruky. Brzy po startu se ztrácí vpředu a nakonec dobíhá 7 min. přede mnou.
Vepředu pravděpodobně probíhá slavnostní start, Keňa sundává kulichy, mě se chce zase čůrat. To zavodnění jsem přehnal. Teď už to řešit nebudu, není kam. Nechám to na trať. Zazní závěrečná burcující píseň. Na Gardě hrajou Highway to Hell. Tady nevím. Ale jsem nabuzený, přitom v klidu.
V tom zazní startovní výstřel. A nic. S davem to cukne a stojíme dál. Asi za dvě minuty se došouráme pod bránu a mačkám Garmina. Ještě to párkrát cukne a už běžíme. Nejdřív pomalu, pak se to rozbíhá. A už je navlíkám. Jednoho běžce po druhým. Je to moc rychlý, zpomal. V Nuslích koukám na hodinky, tempo kolem 4.30. Tep 165-168. Nechtěl jsi běžet do 160? Zpomal. Atmosféra mě totálně vcucla a veškeré předsevzetí a vyčtené rady o pomalejším začátku jsou v háji. Zdenda se drží, ale taky prská, že je to moc rychlý. Aspoň, že nemele to o gumicuku. Jenže mě se běží tak krásně. Ohlížím se, jestli mi nenarostly křídla. Pořád držím tempo, na 5. km občerstvovačku probíhám s lehkým zpomalením. Čapnu kelímek, trochu usrknu, zbytek za krk.
Vybíháme z Nuslí a začíná pálit sluníčko. U železničního mostu mě potěšila jamující kapela. Jsem z toho nápadu unesený ještě několikrát během závodu a je to jeden z mých nejsilnějších zážitků ze závodu. Přebíhám na Smíchov a vidím před sebou tu obrovskou řeku lidí. Běžec vedle vytahuje mobil a fotí za jízdy. Já pouze ukládám na harddisk. Blížím se k otočce a dobíhám mého učitele tělocviku ze základky. Jeho styl poznám na 100m. „Zdravím Turnováky“. Za otočkou zjišťuji, že potřeba je neodkladná a uvítám malý parčík u trasy. Připadá mi to jako nekonečná doba. Zhruba po kilometru předbíhám Turnováky. Again. Vracíme se zpátky k Národnímu, mraky lidí mě nutí tvářit se jako běžec. Zatím to ale jde, i když mi začíná být opravdu velké teplo. Občerstvovačka na 10. opět probíhá s klasickým rituálem – usrknutí, polití. Kolem Vlády mám trochu krizi. Přestává se mi běžet zlehka a musím se ukecávat. Vedle mě se objevil nějaký starší běžec. Zdenda to není, ten je někde vzadu. Je mu tak kolem 55-60. Pokřtil jsem si ho na Šediváka a běžím s ním až na 16. Střídavě předbíhám já jeho a on mě. Tempo pokleslo k 5 minutám. Říkám si, že si trochu orazím a pak zase přidám. Kupodivu mi nechybí pití. Ale jak za chvíli zjišťuju, je to jen subjektivní dojem. Přichází něco, s čím jsem nepočítal. V zadním stehně cítím, že křeč je nedaleko. Kousek před poslední občerstvovačkou zpomaluju a snažím se trochu noze ulehčit. Ještě, že se nevidím. Každopádně na občerstvovačce se nepoučím a dávám si pouze půl kelímku vody. Říkám si, že na křeč už je pozdě něco honit, do cíle už je to kousek. Nábřeží dávám v poklidu a těším se do cíle. V Husákovým tichu neboli Těšnovském tunelu vidím borce ležet na zádech, nohy mu další dva drží nahoru. Říkám sám sobě, vidíš, ten taky nepil. Zezadu houká záchranka. Za tunelem dobíhám Ježka s protézou. Je to borec. Ukazuju mu palec nahoru. Druhý den s ním čtu rozhovor a říká, že ho povzbuzování ostatních běžců potěšilo. Mám z toho radost.
Přebíhám opět na druhou stranu a už se fakt těším do cíle. Poslední kilometr ze sebe ždímu zbytky sil a trochu přidávám. Nakonec je z toho čas 1:41:55. Tajně jsem doufal v čas pod 1:40, ale od půlky závodu mi bylo jasné, že to nedopadne. Jsem spokojený. V lednu jsem snil o dvou hodinách, teď tady dělám haura s 1:40. Nebuď netrpělivý.
Bloumám v cíli za branou. Brodím se proti dobíhajícím běžcům a hledám kluky. Po deseti minutách to vzdávám. Projdu koridorem, kde mi každou chvíli někdo něco vrazí do ruky nebo na krk. Potkávám Mílu Koška. Vždycky mě v běhu porážel, teď se to obrátilo. Oceňuju folii, do ktere jsem se zabalil. Je to fakt dobrý nápad, i když je takové vedro. Začíná to na mne padat. Jako by si na mě svoji únavu odkládali i ostatní běžci. Pomalu se loudám kolem nábřeží. Obrubník je můj nepřítel. Marně před Rudolfinem hledám uličku, kudy bych přešel trať. Našel jsem ji až u mostu a kvapem překulhal. Vyčerpalo mě to skoro stejně jako polovina závodu. Pomalým krokem docházím ke Karlovu mostu, kde mám tašku s věcma. Začínám se zase vzpamatovávat. První přichází Peťa s úsměvem na rtech. Nadšený z atmosféry, ani lýtko ho tolik netrápilo, takže mohl celý závod běžet. Za chvíli i Zdenda. Přepálil začátek a v druhé půlce vkládal chůzi. I tak to stihl pod 2 hodiny.
Převlíkáme se a čekáme na Romana. Čekáme. Čekáme. Po půl hodině se rozhodneme zajít na pivo do Husy a necháváme mu vzkaz. Cestou k Huse (asi 200m) ho potkáváme. Neusmívá se, je šedavě zabarvený a ani nevtipkuje. Ukecáme ho a jde s námi do hospody.
Usednout na barové stoličky byl trochu náročný projekt, ale dál už následují jen pozitiva. Jedno pivo v Huse, procházka zpět do bytu, sprcha, pozdní oběd a další piva, další piva a spousta zážitků a plánů.
Ještě v Praze jsem se rozhodl, že za měsíc zkusím klasický maraton. Prostě mě to bavilo a chci si to zkusit. A díky moc všem, kteří se na mém zážitku podíleli. Příští rok zase tady.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *